2011 195Flajšhansova monumentální práce (má rozsah téměř 2 500 stran), která vyšla v letech 1911–1913, patří k jednomu z nejvíce přehlížených, možno říci i utajovaných děl naší lexikografie a nauky o příslovích (paremiologie). Stejně dobrodružná cesta vedla k jeho novému vydání po stu letech, které iniciovali ruští bohemisté v čele s prof. Valerijem Mokienkem z Petrohradské státní univerzity a prof. Ludmilou Stěpanovou, která nyní působí na Univerzitě Palackého v Olomouci. Neméně detektivně hledalo vydavatelství Univerzity Palackého z Olomouce dědice autorských práv. Vydání tohoto slovníku právě v Olomouci má však svou hlubokou symboliku. Sbírka staročeských přísloví, kterou sestavil V. Tobolka a vydal roku 1905 v Časopise spolku muzejního v Olomouci, se stalo impulzem právě k dílu Václava Fajšhanse.

 

Jeho hluboká znalost staročeských textů a mnoha evropských jazyků mu umožňovaly pohlížet na česká přísloví s kritickým nadhledem a v kontextu evropského folklóru. Svou prací tak nepřímo útočil na panslavisty a ohrazoval se proti nepodloženému nadšení národovců, kteří v příslovích viděli něco specificky českého a velikost ducha našeho lidu. Odporoval i úporné snaze F. L. Čelakovského slovanizovat mnohá česká přísloví. Dospěl k závěrům a svou sbírkou to i hodnověrně dokládal, že naopak mnohá česká přísloví jsou přejatá z němčiny a že mají mnohem blíže k západoevropskému kulturnímu kontextu než ke slovanskému. Pohlížel na tuto problematiku celostně, nadčasově a svým nazíráním předběhl dobu. Tím nikterak neumenšoval skutečnost, že mnohá přísloví vznikla a používala se zvláště mezi lidovými vrstvami. Václav Flajšhans nebyl ve svém úsilí jediný ani osamocený; měl své souputníky v dalších národech. Výrazně se od nich odlišuje, neboť své dílo vydal ve věku pouhých 46 let, zatímco ve srovnání s kolegy se stejným zájmem jinde po Evropě se většinou jednalo o díla životní. Ukazuje to na obrovskou intenzitu jeho práce a zaujetí tématem.

Jako každé dílo, není ani tento slovník prostý chyb. Já ji objevil např. u zde uváděného a údajně dobově užívaného termínu pro rockovou hudbu, resp. bigbít, v podobě „bigoš“. Původně jsem se domníval, že zpracovatelům vypadlo písmeno, ale když jsem zjistil, že se tenhle výraz několikrát v textu opakuje, bylo mi jasné, že to není náhodné. Pro bigbít se v době totality zásadně používalo výrazu „bigboš“, protože „bigoš“ znamenalo něco zcela jiného. Ve vojenské hantýrce se tak označoval pěšák neboli v tehdy nablýskané verzi motostřelec. Něco o to vím, protože jsem sám byl na vojenské katedře školen na dráhu bigoše. Naše živostnost v boji se tehdy odhadovala na 4-10 minut, kdy jsme měli jako „kanónenfutr“ vydržet nápor imperialistických armád, než dorazí elitní útvary československé a sovětské armády, které nepřítele zaženou až někam k Porúří. V té době se to ale většiny z nás už netýkalo, protože zatím probíhala identifikace našich mrtvol za pomoci ocelových štítků, které jsme měli nosit na krku. Navzdory této pochmurné perspektivě jsme raději horovali pro bigboš.

Jak ta knížka nádherně dokládá dobovou realitu, kterou si snad už nikdy nepřivoláme, abych se náhodou nestal vzývavým proletářem, o kterého cestou teroru budou opět pečovat příslušníci novodobé Komuny a jejich aparát!

Jaroslav Císař

Zdroj: www.literarky.cz/biblio